Živá místa ve městech - Vize budoucnosti

akáty, javory, líp, šeřík, zlatý déšť, ptačí zob, pichlavý keřejky, trávník bez pampelišek, tůje, smrky, borovice.....

Město se pozná i podle zeleně. Ještě jsem neviděl v ČR místo ve městě, kde by se cíleně pěstovalo i něco k snědku ve smyslu rybíz, maliny, ostružiny, jahody, jablka, nedej bože brambor a cibule. 

Mám svou představu která bohužel koresponduje i s kvalitou obyvatel.

Koho by netěšilo cestou do kanceláře v parku natrhat si hrst bylinek na čaj, k obědu pažitku, petržel, libeček, nakonec pár jahod na zmrzlinu. 

Někde v koutě úly s medem :) .

Městskou zeleň obvykle plánoval člověk s nějakou zkušeností, ať už vlastní či odkoukanou od jiných. Nevím co se aktuálně na VŠ učí, já byl snad na třech a vždy jsem pokrátké době utekl, protože jsem si připadal jako v pravěku. 

Nevím kdy jsem zažil případ kdy městskou zeleň (myslím tím opravdu město, ne vesnici kde se rozhoduje daleko víc v souladu s přírodou) nabídl projektant ke konzultaci s veřejností. Městská zeleň by vždy měla být součástí života lidí kteří jí procházejí a ne obrazem vize projektanta.

Taková vize je mnohdy neosobní pokud není konzultována s veřejností. Veřejnost k ní naprosto vždy přichází s nedůvěrou a neváží si jí. Proto se stává, když někdo škodí v parku, že ho nikdo neokřikne, automaticky se počítá s tím, že prostor sleduje CCTV a nakonec přijede městská či státní policie. V tento okamžik dochází k zániku například několikaletého stromu jen proto, že obyvatel sledující vandala nemá potřebu chránit "cizí" prostředí. S trochou nadsázky lze říci, že akce Z měli hodně do sebe. Dnes je tomu jinak. Projektant dostane poptávku, vytvoří projekt, firma osadí, hotovo tečka. Obyvatel jen příjde a čumí, obvykle zkritizuje vše co se mu nelíbí a tím začíná jeho NEvztah k danému prostředí.

Tak ale NE!

Mou snahou bude osvítit patřičné úřady, neboť stále si mohou myslet, že jsou něco víc, jelikož o všem rozhodují, ale já znám naprosto větší počet inteligentních lidí nad těmi méně chytrými.

Síla rozhodování patří lidu, ne úředníkům s razítky. Pokud tak bude i nadále, bude tu stále stejná averze vůči úředníkům a co si budeme nalhávat, je to přeci naprosto pochopitelné.

O přístupu k problému svědčí i počet referend na různá témata. 

Pokud chceme tedy něco změnit, nemůžeme čekat "AŽ", ale musíme hnout zadky.

M